Historie kliniky
 
Výročí Ortopedické kliniky FN Motol a 2. LF UK (tzv. „2. ortopedické kliniky v Praze“) se zatím vždy vázala na roky končící pětkou či nulou. Za vznik pracoviště byl totiž udáván květen 1945, kdy byla českými lékaři převzata německá ortopedická klinika na Karlově náměstí. Protože česká lékařská fakulta obnovující po válečném údobí svou činnost už jednu ortopedickou kliniku měla, začala se tato (vedená prof. MUDr. Janem Zahradníčkem) oficiálně jmenovat I. ortopedická klinika, zmíněná německá ortopedie na Karlově náměstí pak II. ortopedická klinika. Přednostou se stal doc. MUDr. Otakar Hněvkovský, záhy poté jmenovaný profesorem. Po opuštění budovy německými lékaři zůstalo na pracovišti vybavení, malé muzeum, výukové pomůcky včetně vybrané rentgenové dokumentace na černobílých diapozitivech formátu 6x6. Po krátkých úpravách tedy mohla neprodleně začít léčebná i výuková činnost. Jaká tedy byla historie německé ortopedické kliniky, na jejíž činnost plynule navázala II. ortopedická klinika?
Její vznik úzce souvisí s první dětskou nemocnicí v Praze (Dětskou nemocnicí u sv. Lazara), která byla otevřena Med.Dr. Eduardem Kratzmannem 1. 1. 1842 v dnes již neexistujícím domě ve Spálené ulici. Prostory tohoto ústavu byly nevyhovující pro péči o dětské nemocné. Byly malé (pouhých 9, později 15 lůžek), nevlídné, však také původně sloužily jako morový špitál. Proto Med.Dr. Josef Löschner (Kratzmannův následník) díky mecenášům zakoupil dvoupatrový klasicistní dům z roku 1846 na Karlově náměstí čp. 1359/II naproti Faustovu domu (dnes Karlovo nám. č. 1, v budově sídlí Ministerstvo práce a sociálních věcí). Tuto novou Dětskou nemocnici císaře Františka Josefa se mu podařilo otevřít 3. 10. 1854. V roce 1854 bylo dětské lékařství ustanoveno oborem základním, J. Löschner se tak stal prvním profesorem pediatrie u nás. Ve svých šedesáti letech roku 1869, jsa povýšen do šlechtického stavu, odešel do výslužby a celou stolůžkovou budovu odkázal německé lékařské fakultě.
Německá lékařská fakulta pověřila vedením Dětské nemocnice mimořádného profesora Med.Dr. Johanna Steinera a dva roky po vydání nového rigorózního řádu pro lékařské fakulty rakouské monarchie (jím byl pro lékaře zaveden m.j. i titul MUDr.) ji povýšila na kliniku (1874). Prof. J. Steiner vedl kliniku jen krátce, zemřel čtyřiačtyřicetiletý roku 1876, po něm funkci přednosty převzal prof. Med.Dr. Josef Kaulich (do roku 1886). Zároveň s udělením statutu kliniky přišel chirurg doc. Med.Dr. Vilém Weiss, který měl na starosti výuku dětské chirurgie. Do té doby (od r. 1862) zde prakticky tutéž činnost prováděl český chirurg doc. Med.Dr. Filip Matějovský, který byl i vynikajícím ortopédem (cit. Tošovský).
 
Doc. Med.Dr. Vilém Weiss byl jihočeský rodák, oproti F. Matějovskému přednášel však již jen německy. Byl jmenován profesorem chirurgie, po otevření české fakulty se stal jejím děkanem, přednostou kliniky chirurgické, později i rektorem University. Je autorem Dějin chirurgie v Čechách, které vlastním nákladem vydal v roce 1891. Zemřel téhož roku, pohřben je na Vyšehradském hřbitově.
 
Zásadní změna pracoviště nastala v roce 1887. Příchodem chirurga prof. Med.Dr. Karla Bayera se klinika začala programově specializovat na chirurgii. Administrativně dále Dětská nemocnice fungovala jako celek se samostatným vedoucím. Druhé patro budovy se však stalo zcela oddělením chirurgickým, roku 1891 byl vybudován nový chirurgický sál se „světlem horním“, zřízena byla chirurgická ambulance a septický sál.
 
Prof. Med.Dr. Karl Bayer se narodil roku 1854 v Polné u Jihlavy. Údaje o jeho rodičích jsou nepřesné, většinou se uvádí, že pochází z českoněmeckého manželství. Významnou byla ve své době jeho práce o meningomyelokélách, jeho odkaz však především spočívá v technice prodloužení Achillovy šlachy tzv. „Z“ plastikou, kterou na klinice zavedl do praxe při léčbě vrozených vad nohou. Jako chirurg a ortopéd zde působil třicet let. Zemřel roku 1930 v Chotěboři, kde je i pochován.
 
Klinika pediatrie a dětské chirurgie na Karlově náměstí zůstala německou i po roce 1918. Novým přednostou se stal doc. Dr. Karl Hermann Otto Springer (profesorem jmenován 1921) a ve své funkci působil až do konce 2. světové války, tedy 37 let. Během této doby orientace kliniky zcela směřovala k oboru dětské chirurgie a ortopedie. Přispěl tomu především odborný zájem prof. Springera, který již v roce 1904 habilitoval prací zabývající se problematikou vrozeného vymknutí kloubu kyčelního. Na pracovišti vznikl rozsáhlý výukový archiv s pečlivou dokumentací problematiky dětské chirurgie a ortopedie, zejména vrozených a systémových vad. Prof. Springer zde prováděl korekční několikaetážové osteotomie dlouhých kostí (tzv. Segmentierung). Provedl jich údajně kolem šedesáti bez možnosti antibiotické profylaxe zcela bez komplikací. Roku 1930 zřídil v bočném traktu budovy zcela nový operační sál s možností dvou operačních stolů s příslušným servisem. V témže objektu v přízemí fungovala ambulance, v lůžkové části zůstal záložní operační sálek. V této podobě se operační část kliniky zachovala až do let osmdesátých.
 
Prof. Dr. Karl Hermann Otto Springer se narodil roku 1872 ve Vídni. Studoval však hlavně v Čechách, lékařskou fakultu vystudoval v Praze. Habilitován byl ve dvaatřiceti letech prací Beiträge zur unblutigen Operation des angeborenen Hüftgelenksverankerung. Kliniku dětské chirurgie a ortopedie na Karlově náměstí převzal po vzniku samostatného Československa jako ústav německé lékařské fakulty. Profesorem se stal roku 1921. V létech 1924–1930 stál v čele pražské Lékařské komory pro lékaře české i německé. Dekret výlučně Ortopedické kliniky převzal 13. 10. 1941. V květnu 1945 mu bylo 73 let. Údajně se považoval za Rakušana, po opuštění kliniky však odešel do německé západní zóny, kde ve Frankfurtu nad Mohanem roku 1956 zemřel.
 
Německá ortopedická klinika přestala fungovat v květnových revolučních dnech 1945, kdy ji z pověření České národní rady přejal prof. Zahradníček. Ten konkrétním převzetím objektu pověřil doc. MUDr. Otakara Hněvkovského. Poslední pacient byl na německou ortopedii přijat 4. 5. 1945. Budovu a inventář předala vrchní sestra německé ortopedické kliniky doc. Hněvkovskému 9. 5. 1945. Dle vzpomínek přímého účastníka tohoto aktu, pozdějšího přednosty I. ortopedické kliniky Na Bojišti doc. Emila Eise, se tak stalo svérázným způsobem. V budově v té době již nebyl žádný z německých lékařů. Vrchní sestra otevřela všechny místnosti a veškeré klíče naházela do jedné nádoby. Údajně také střílela z okna budovy po chodcích na Karlově náměstí. O tomto incidentu se však Eis nezmiňuje. V prostorách nemocnice ještě byli zranění němečtí vojáci, jichž se ujal Československý červený kříž. Ve sklepě budovy byla nalezena ukrytá česká matka s malým dítětem. Na dvoře byl veliký zející kráter po výbuchu bomby. Tím byla poškozena i statika té části budovy, kde byl operační sál. Okna byla rozbita, inventář neúplný a v nepřehledném nepořádku. V provozu schopné části areálu se topilo v pokojových kamnech, nebyl zde výtah. Převzatý ústav se stal součástí tehdejší Všeobecné nemocnice s názvem Oddělení pro dětskou chirurgii a ortopedii, ještě téhož roku získal statut kliniky.
 

Dobové fotografie kliniky na Karlově náměstí
 
Vedoucím se stal tehdy 44letý doc. MUDr. Otakar Hněvkovský. První pacient byl přijat 24. května 1945. Stalo se tak díky entuziasmu a obětavosti mnohých. Lékaři byli jen dva: Otakar Hněvkovský a Jiří Vaňura z kliniky prof. Zahradníčka. K nimž se řadili dva medici těsně před promocí: Emil Eis (promoval 3. 8. 1945) a Josef Výborný (absolvoval v červenci 1945, na promoci „sub summit auspiciis“ z vlastní vůle čekal až do 23. 1. 1946). Z původních zaměstnanců zůstali rovněž dva – rtg laborantka Millerová a vrátný Hančl. Záhy se k této malé skupině přidružili tři diplomované sestry (Babková, Horká, Olšanová). Postupně přicházely další. Lékařský kolektiv ještě v roce 1945 posílili: Zdenka Brůčková, Karla Kučerová a Josef Štol, další rok pak Zdislava Poláková, Jindřich Chalupník, Jarmil Krůta a Josef Procházka. Postupně se zvýšil počet lůžek pro děti a dospělé pacienty na 109. Byl obnoven provoz na dvou operačních sálech, fungovala ambulance, v areálu kliniky byla budova vybavena speciálně pro oddělení rehabilitace. Roku 1951 byla zřízena škola s pravidelným vyučováním nemocných dětí, jedním z prvních pedagogů byl pozdější profesor defektologie MUDr. František Kabele.
Výuka studentů začala okamžitě po znovuotevření vysokých škol, zprvu kromě ortopedie také anatomie. Roku 1951 vznikla při Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze speciální větev pro dětskou medicínu, od listopadu 1953 pak samostatná Fakulta dětského lékařství s centrálním areálem na Karlově. Jedna z tehdy dvou pražských ortopedických klinik se musela stát její oborovou výukovou základnou. Diskuse, která to bude, nebyla prakticky žádná. II. ortopedická klinika již od začátku měla pro dětské pacienty vyčleněno v rámci Prahy nejvíce lůžek a zajišťovala čtyřiadvacetihodinový příjem pro dětské úrazy. Profesor Hněvkovký se ve vědecké činnosti také spíš orientoval na ortopedickou problematiku dětského věku. V součinnosti s ostatními obory dětské medicíny viděl pro pracoviště větší perspektivu. Plynulou činnost kliniky hrubě narušila srpnová invaze vojsk Sovětského svazu a tzv. východního bloku do Prahy v roce 1968. Budova se ocitla v palbě zbraní, nejvíce zásahů utrpěl prosklený operační sál orientovaný směrem k Vltavě, přestože byl označen velikým červeným křížem. Údajně se omylem dostaly do střetu jednotky dvou okupačních zemí – jedna umístěná u Palackého mostu, druhá na Karlově náměstí. Politické změny měly za následek i změny na Fakultě dětského lékařství. Odvolán byl děkan (prof. Máček). Z demokratické volby akademické obce fakulty vzešel návrh na děkana nového – prof. Hněvkovského. Ten však do funkce potvrzen nebyl, jmenován byl pediatr prof. Houštěk. Ministr školství nové (tzv. normalizační) vlády neurolog prof. Hrbek stanovil věkový limit pro funkční období vedoucích ústavů a klinik. Na základě tohoto výnosu musel prof. Hněvkovský v roce 1971 abdikovat. Stalo se tak rok poté, co došlo k organizačnímu sloučení Dětské fakultní nemocnice na Karlově a Městské nemocnice v Motole.
 
Prof. MUDr. Otakar Hněvkovský, DrSc., se narodil 25. 7. 1901 Na Karlově u Blovic. Maturoval v Plzni, pražskou lékařskou fakultu dokončil roku 1926. Již jako medik působil na českém anatomickém ústavu prof. Weignera (tehdy v Kateřinské ulici), kde se uplatnil nejen jako preparátor, ale také jako nadaný kreslíř. Některé z jeho obrázků použil prof. Weigner v posledním díle své rozsáhlé učebnice topografické anatomie. Od roku 1924 zároveň docházel na II. chirurgickou kliniku prof. Rudolfa Jedličky, kam po promoci nastoupil. K Jedličkově odkazu se celý život hlásil a po jeho vzoru uplatňoval vícestupňovou péči o chirurgicky nemocné. Jednou fází je příprava, poté operační zákrok, důsledné pooperační zajištění a následná rehabilitační péče. Na II. chirurgické klinice se seznámil s prof. Zahradníčkem, za nímž roku 1931 přišel na ortopedickou kliniku v ulici Ke Karlovu. Zde byl roku 1937 habilitován (operace chabých obrn). V době epidemie poliomyelitidy (1930–1940) byl pověřen péčí o rekonvalescenty v nově zřízeném oddělení v krčských Masarykových domovech (dnes Thomayerova nemocnice). Jako konzultant působil i v péči o akutně postižené na infekčním oddělení nemocnice Bulovka. Počátkem roku 1943 byl však zatčen Gestapem, po návratu 1944 nesměl provozovat soukromou praxi. Uplatnil se jako chirurg pro dospělé opět v Krči. Zde vešel ve spojení s ilegálním Revolučním národním výborem. V okamžiku pražského povstání obsadil lazaret německých vojáků v krčské nemocnici, následně pak i pražskou německou ortopedickou kliniku. Jejím přednostou se stal ještě v roce 1945, profesorem byl jmenován o rok později. Z publikovaných prací jsou dodnes významné: Vzrůst těla a postup ossifikace u hochů od narození do 19 let (spolu s prof. L. Borovanským 1929), doktorská práce Potomstvo žen s dysplasia coxae congenita, Patella alta congenita tarda (1956 v Universitas Karolina, 1961 pak v nejvýznamnějším světovém ortopedickém časopise té doby J. Bone J. Surg.). Z učebnic je nutné jmenovat: Kinesiologii (1953), spoluúčast na Jiráskově Speciální chirurgii (1956), Obvazy (1959). Napsal a redigoval řadu skript pro mediky. Svou bohatou přednáškovou činnost zakončil na Podunajských ortopedických dnech v Bratislavě v dubnu 1975. Jeho působení ve funkci přednosty kliniky je spolupracovníky a pamětníky v pozitivu téměř legendizováno. Během šestadvaceti let ve funkci přednosty kliniky nehabilitoval nikoho (E. Eis toho dosáhl až po svém příchodu na I. ortopedickou kliniku, kterou později vedl, a S. Popelka, jeho následník ve funkci, habilitoval v oboru revmatologie u prof. Lenocha). Nucenou abdikaci pociťoval jako křivdu. Na kliniku docházel až do konce svého života, na její činnosti se však již nikterak nepodílel. Obýval jeden z lékařských pokojů a obklopoval se jen úzkou společností klinických pracovníků. Zemřel 4. června 1980.
 

Prof. MUDr. Otakar Hněvkovský, DrSc.
 
Počátkem sedmdesátých letech minulého století byla ortopedie v Československu uzákoněna jako samostatný medicinský obor s vlastními dvěma atestacemi. V mnohém se změnily léčebné postupy, zdokonalila se technika osteosyntézy a především začala narůstat kvantita indikací totálních kloubních náhrad. Stalo se tak i díky vývoji kvality implantátů. II. ortopedická klinika v čele s doc. MUDr. Stanislavem Popelkou, CSc., pozadu nezůstala. První náhrada kloubu kyčelního byla provedena v roce 1969 (tehdy ještě cervikokapitálním implantátem, totální endoprotézou o rok později). První totální náhradu kloubu kolenního provedl s operačním týmem kliniky americký lékař dr. Peus v roce 1978 (zdá se, že šlo o první endoprotézu kolene v Československu), v následujícím roce pak as. MUDr. Smetana (pozdější přednosta kliniky) implantoval endoprotézu lokte. Díky letité spolupráci doc. Popelky s Výzkumným ústavem chorob revmatických v Praze – Albertově se podstatně zvýšil počet operací u takto postižených pacientů. Krom již zvyklých operačních výkonů (artrodézy, tenodézy, synovektomie, rekonstrukční plastiky) přibylo kloubních náhrad jak kyčelních a posléze kolenních, tak i kloubů ruky.
Zmíněné desetiletí v oboru ortopedie charakterizuje optimismus vývoje i nadějných výsledků. Na Ortopedické klinice Fakulty dětského lékařství a FN Motol (změna názvu pracoviště) to tak vnímáno nebylo. Již v dubnu 1964 byl položen základní kámen nové dětské nemocnice v pražském Motole, dokončena byla v roce 1970, pracoviště dětských klinik se z Karlova začala stěhovat do Motola, přemístilo se tam ředitelství všech dětských ústavů i děkanát fakulty dětského lékařství. Historická budova ortopedické kliniky na Karlově náměstí se tak stala ještě více detašovanou, ještě více odlehlou. Krom problémů ryze ekonomických (finanční tok směřoval logicky k nově se etablujícím pracovištím v Motole) šlo především o prognózu samotné existence kliniky. V takovém prostředí snadno vnikají různé spekulace i fámy. Od samotného počátku vzniklé centralizace dětských pracovišť do Motola bylo jasné, že se do Motola musí přemístit dětská ortopedická lůžka (návaznost na ARO při trvalé péči o dětské úrazy, konziliární dostupnost). Jak bude naloženo s dospělými pacienty? Rozšíří se pro ně počet lůžek v uvolněné části budovy či zcela zaniknou? Jak bude s výukou? Tehdejší ředitelka fakultní nemocnice Dr. V. Kazimourová se k těmto otázkám vyjádřila zcela jasně: Dospělá část kliniky bude zrušena, zcela se změní profil pracoviště, bude poskytovat péči pouze pro děti. Budova na Karlově náměstí bude v souhlase s územním plánem Prahy zbořena. Následkem tohoto rozhodnutí od roku 1977 kliniku postupně opouštěli druhoatestovaní odborníci, kteří se dál chtěli věnovat svému oboru v celé šíři (dr. E. Holec, as. V. Smetana). Nový děkan fakulty prof. J. Havlík, přednosta infekční kliniky zakotvené v nemocnici na Bulovce (té se stěhování netýkalo), byl příčinou diskusí, zda se výuka mediků nepřenese do nově postavené budovy ortopedické kliniky ILF na Bulovce a přestěhovaná dětská část bude jen ortopedickým oddělením v rámci dětského monobloku v Motole, klinika zanikne. V létě 1983 byl dohodou penzionován prof. MUDr. S. Popelka, novým přednostou již jen dětského pracoviště se stal prof. MUDr. R. Kubát. V listopadu téhož roku byla budova kliniky na Karlově náměstí opuštěna, její dětská část se přemístěna do Motola, dospělá část uzavřena.
 
Prof. MUDr. Stanislav Popelka, DrSc., se narodil 13. 4. 1918 v Telecí na Vysočině, maturoval 1937 v Poličce. Na pražskou lékařskou fakultu se zapsal téhož roku. Po uzavření českých vysokých škol za protektorátu se vrátil domů, pracoval v Poličce v nemocenské pojišťovně, později v místní nemocnici. Po válce promoval v roce 1946. Na II. ortopedickou kliniku přišel v roce 1949. Po zvládnutí veškerých disciplin ortopedického oboru se především soustředil na chirurgickou léčbu revmatických chorob. Soustavná spolupráce s Výzkumným ústavem chorob reumatických přinesla výsledky medicinské i vědecké. Po návratu ze studijních pobytů v Heinole ve Finsku, Varšavě, Curychu a Hamburku se podstatnou měrou zasloužil o rozvoj speciálního ortopedického oboru – revmatochirurgie. Jeho zásluhou bylo, že klinika rozšířila paletu chirurgické léčby kloubních artróz o endoprotetiku. Doba jeho působení v čele II. ortopedické kliniky byla od samého začátku ztížena řadou faktorů. Zprvu nedobrovolným odchodem prof. Hněvkovského (1971), dále tím, že k oficiálnímu jmenování vedoucím kliniky došlo až v závěru jeho aktivní činnosti, léta byl tzv. „zastupujícím přednostou“. V dobách existenční nejistoty pracoviště tím byl jeho význam ve fakultní a především v nemocniční diplomacii omezen. Až zásluhou děkana prof. J. Havlíka došlo v roce 1980 k nápravě. Mezitím dokázal obhájit doktorskou disertaci (Kompresivní syndromy na horní končetině u nemocných s progresivní polyartritidou) a byl jmenován profesorem. Rozsáhlá byla jeho přednášková činnost (mimo republiku např. v Moskvě, Varšavě, Helsinkách, Drážďanech, Elsteru, Hamburku, Paříži, Basileji, Římě, Turině, Vídni, Bostonu, Montrealu, Kyotu a Tokiu). Editoval monografii o revmatochirurgii (spolu s prof. V. Rybkou). Byl nejčastěji nominovaným oponentem vědeckých prací v historii české ortopedie (více než 300 posudků). Byl trpělivý a vlídný k pacientům i spolupracovníkům. Vážil si projevů přátelství, sám raději chválil než hanil, o své kolegy se upřímně zajímal. Byť někdy reagoval emotivně, dokázal být autokritický. V zásadních okamžicích byl vždy soustředěný a uvážlivý. Okolí podněcoval k vědecké aktivitě. Po dobu jeho působení byli na klinice jmenováni dva docenti: Karel Mayer a Rudolf Kubát – oba v Brně, v té době to v Praze nebylo možné (nebyl zde žádný profesor ortopedie). Zemřel v horkých předletních dnech 1992 (20. června). Na úmrtním oznámení byl citát z Bible – knihy Kazatel: A vrátí se prach do země, jakž byl, duch pak navrátí se k Bohu, kterýž jej seslal.
 

Profesor MUDr. Stanislav Popelka, DrSc.
 
Oficiálního otevření motolské ortopedické kliniky s dvěma dětskými odděleními (po odstranění hromady písku z jedné z nich) se z aktivity nového přednosty prof. MUDr. R. Kubáta zúčastnil i tehdejší ministr školství dr. M. Vondruška. Ten před všemi přítomnými včetně děkana prof. Havlíka prohlásil, že klinika zůstane klinikou. Výuka mediků probíhala tedy dál, jeden den během dvou týdnů mediky hostila Ortopedická klinika ILF na Bulovce. Řadou vlivů a osobních aktivit nejen členů kliniky k demolici budovy na Karlově náměstí nedošlo. Naopak se zde roku 1985 dospělá část kliniky znovu otevřela. Vedoucím se stal MUDr. E. Holec (později docent), který se vrátil z Bulovky. S ním přišla řada nových kolegů, z motolské skupiny prim. MUDr. J. Frýdl. Zásluhou MUDr. E. Holce došlo po mnoha letech k renovaci budovy, na tehdejší dobu i špičkovému vybavení operačního sálu. Prof. Kubát stál přirozeně v čele jak dětské motolské části, tak dospělé ortopedie na Karlově náměstí. Listopadové události roku 1989 zásadní změnu v odborném působení dětské i dospělé části nepřinesly. Byly vypsány dva konkurzy na místo přednosty kliniky. První z nich (ještě v roce 1989) byl pro hrubě nestandardní procedurální průběh zrušen. Z druhého konkurzu v roce 1990 (kandidátem zůstal i prof. Kubát, kterému v té době bylo přes 65 let) vítězně vyšel prim. MUDr. Václav Smetana, který se tak vrátil z Kolína zpět na kliniku.
 
Prof. MUDr. Rudolf Kubát se narodil 12. 8. 1924 v Praze. Na pražské lékařské fakultě promoval 1950, rok pracoval na gynekologii v Trenčíně. V roce 1951 byl přijat na I. ortopedickou kliniku prof. Zahradníčka, na II. ortopedii přešel 1959. Kandidátskou disertaci (Téma: Syfilitické kostní změny) obhájil 1964. Habilitován byl v Brně 1974 (Specifita dětských zlomenin), po doktorské disertaci 1981 (Syndrom vrozené kyčelní dysplasie) byl roku 1983 jmenován profesorem. Opakovaně byl volen předsedou České ortopedické společnosti J. E. Purkyně. Nadán stylistickou obratností napsal několik monografií (Dětská ortopedie, Vrozená kyčelní dysplasie, Ortopedie praktického lékaře) a učebních textů (pro studující lékařské fakulty, fyzioterapeuty, pedikéry). Jeho funkční období charakterizuje evoluce nové generační skupiny odborníků, kterou po všech stránkách podporoval. Dokázal vytvořit podmínky pro práci dr. I. Maříka (nynějšího již jinde habilitovaného docenta) v tématu systémových kostních vad, při jehož obhajobě kandidátské práce od jednoho z hodnotitelů (prof. rentgenologie Koláře) zazněl návrh na uznání této disertace přímo jako doktorské. Primář (dnes docent) P. Korbelář se významně věnoval operativě skolióz, MUDr. J. Meluzin stál u počátků artroskopie, primář J. Mráček spolu s onkologií prof. Kouteckého nebývale rozšířil operativu dětských kostních nádorů, MUDr. J. Frýdl a MUDr. J. Diamant se zaměřili na kostní prolongace, byl patentován modifikovaný prolongační přístroj (primář J. Frýdl). Zamýšlel habilitovat MUDr. Mrzenu, habilitační řízení 1989 řádně proběhlo, k úřednímu předání dekretu však nedošlo (na pozdější písemnou výzvu děkana prof. J. Kouteckého k nové habilitaci MUDr. Mrzena již nereagoval). Filosofií prof. Kubáta bylo: Podporovat a potencovat dispoziční kvalitu a specifitu jednotlivců, vytvořit jim podmínky a zbytečně je nestresovat jinými, pro ně obtížněji zvládnutelnými úkoly. Slovy dětského chirurga prof. MUDr. V. Tošovského, DrSc: Vedl kliniku hedvábnou nití.
 

Prof. MUDr. Rudolf Kubát
 
Dle výsledku řádného konkurzu se vedení kliniky v roce 1990 ujal z kolínské ortopedie se vrátivší primář MUDr. Václav Smetana. Doc. V. Smetana stál v čele Ortopedické kliniky 2. LF a FN Motol do roku 1999. Celé toto období provázely někdy až překotné změny. Během prázdninových měsíců roku 1995 vedení FN Motol náhle zrušilo některá významná detašovaná pracoviště včetně dospělé části kliniky ortopedické, sídlící na Karlově náměstí č. l. Budovu převzalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Dospělá část Ortopedické kliniky FN Motol a 2. lékařské fakulty byla během krátké doby provizorně umístěna v Motole. Prostory pro ni plánované, na jejichž přípravě se lékaři kliniky aktivně podíleli, ještě nebyly provozu schopné. O tři roky později však byly překvapivě nabídnuty Ortopedické klinice 1. lékařské fakulty, která ve své budově v ulici Na Bojišti v Praze 2 léta zápasila s omezenými prostorami. V zájmu rychlé realizace přemístění této kliniky z konglomerátu výukových oborových center l. lékařské fakulty do areálu motolské nemocnice nebylo na zlepšení pracovního komfortu vlastní ortopedické kliniky dbáno. Provizorium střídalo provizorium, dodnes jsou jednotlivá pracoviště (lůžková oddělení, operační sály, ambulance, seminární místnosti) rozličně roztroušena. V této nelehké době stál v čele kliniky doc. V. Smetana. Zdařilo se mu udržet lůžkovou kapacitu, oborovou koncepci kliniky včetně její odborné kvality a odolávat vnějším vlivům zasahujících do jejího chodu. Udržet oddělení septické ortopedie se mu, žel, nepodařilo. Jediné septické ortopedické oddělení spravuje 1. ortopedická klinika, dětská lůžka pro septickou ortopedii nejsou žádná.
 
Doc. MUDr. Václav Smetana narozen 15. 11. 1934 v Praze, habilitoval až ve funkci s prací o chirurgickém léčbě dětské mozkové obrny (1992). Stal se tak jediným ortopédem kliniky, kterého za celou svou historii habilitovala vlastní fakulta. Habilitační řízení všech ostatních se uskutečnilo na fakultách jiných. Doc. V. Smetana se ortopedickému oboru věnoval v celé jeho šíři a dokázal nové poznatky záhy aplikovat do praktických terapeutických postupů. Sám sportovec se významně podílel na organizaci sportu tělesně postižených v naší zemi, byl spoluzakladatelem paralympijského výboru. Za tuto činnost v roce 2010 obdržel z rukou prezidenta republiky Václava Klause státní vyznamenání. V současné době stále v omezené míře působí na klinice a podílí se na ambulantní léčbě neuroortopedických pacientů.
 

Doc. MUDr. Václav Smetana
 
Od 1. 10. 1999 převzal po doc. V. Smetanovi kliniku na základě výsledku řádného konkurzního řízení doc. Tomáš Trč.
 
Doc. MUDr. Tomáš Trč, CSc., MBA, se narodil 31. 5. 1955 v Kladně, absolvoval 1. lékařskou fakultu v roce 1981. Kandidátskou disertaci na téma prodlužování dlouhých kostí obhájil v roce 1991 na 1. ortopedické klinice, roku 1992 habilitoval na Ortopedické klinice 3. lékařské fakulty ve Vinohradské nemocnici. V čele pracoviště Ortopedické kliniky 2. LF UK a FN Motol je od roku 1999 dodnes. Charakterizuje jej invence, kterou motivuje své spolupracovníky.
 

Doc. MUDr. Tomáš Trč, CSc., MBA
 
Již dnes se dá vyzdvihnout podíl doc. T. Trče na odborném a edukačním významu kliniky. Zatímco od roku 1945 do 1999 organizovala klinika pouhé tři kongresy s mezinárodní účastí, během působení doc. Trče ve funkci přednosty jich byly již desítky. Při jedné z nich se právě scházíme, a jí je věnován tento text. V úvodu tohoto textu připomínáme, že výročí existence naší ortopedické kliniky je spojováno s květnem 1945. Působení našich německy mluvících předchůdců v oboru ortopedickém však začíná již v roce 1918.
 
Psáno jest: Vzpomínky jsou bohatstvím ušlé cesty, ohlédnouti se je moudré.